Transparentní účty (TÚ), které jsou veřejně přístupné na internetu, jsou základním nástrojem zprůhlednění kampaně. Zejména výdajový (volební) účet dává voliči šanci nahlédnout, za co politický subjekt v kampani utrácí, kolik peněz a komu se platí. Není ale všechno zlato, co se blyští. Problém je jako obvykle v tom, jak nedůsledná je naše legislativa, konkrétně Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů.
V kampani jsou nejdůležitější dva transparentní účty politických uskupení: Volební účet a účet zvláštní.
Zákon o volbách do zastupitelstev krajů říká, že financování kampaně zahrnuje veškeré výdaje spojené s kampaní a k úhradě je lze použít pouze prostředky uložené na volebním účtu. Tak hovoří § 56 odst. 1. Díky tomu je možné sledovat, zda kandidující subjekty nevydaly více peněz, než povolují zákonné limity (což by znamenalo zvýhodnění oproti ostatním).
Na druhou stranu nejsou TÚ samospásné: vzhledem k tomu, že strany mohou náklady spojené s kampaní legálně vyplácet ještě 90 dnů od voleb, uskupení často splácejí faktury až po volbách, tím pádem v době voleb nezobrazují volební účty reálné náklady na kampaně. Jsou-li platby provedeny až měsíc či dva po volbách, mohou se ztratit pozornosti voličů, médií či watchdogových organizací.
Výdaje placené samotnými kandidáty a bezúplatná plnění
Dalším problémem, je paragraf, který pěkně kalí vodu: § 56e výše citovaného zákona. Tento paragraf reguluje zveřejnění údajů o financování kampaně a v odstavci 3a ukládá, že závěrečná zpráva o kampani musí obsahovat „přehled bezúplatných plnění poskytnutých kandidující politické straně, politickému hnutí nebo koalici na volební kampaň s uvedením obvyklé ceny, nejde-li o peněžitý dar, a údaje o dárcích a poskytovatelích v rozsahu stanoveném v § 56c odst. 3, jakož i výši výdajů na volební kampaň hrazených samotnými kandidáty.“
Zde tedy zákon předpokládá, že kandidáti si mohou platit část nebo celek nákladů na kampaň v krajských volbách. Až do odevzdání zprávy o kampani, kterou kandidující subjekt odevzdává k rukám Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, je takové financování neviditelné.
„Volební účet zkrátka nic moc nevypovídá o výdajích kampaně, protože řada výdajů vlastně přes volební účet jít nemusí. Kromě toho, že je mohou hradit kandidáti, může jít i o bezúplatná plnění. O těch navíc strany nemusejí vůbec účtovat. Kompletní informace přináší až zpráva o financování kampaně. Strany jsou si toho zmatku vědomy, samy ho musí řešit. Takřka denně jsou s námi v kontaktu a společně hledáme cesty, jak zákon smysluplně naplnit i přes to, jak je napsaný. Někdy samy strany přijdou s elegantním řešením. Samozřejmě, některé to neřeší vůbec. Institut hrazení výdajů kandidátem používají často. Je to pro ně, hlavně v senátních volbách, nejsnazší varianta.” říká k tomu člen Úřadu Jan Outlý.
Darovací účty
Darovací, zvláštní účty by zase měly zajistit přehled o tom, kdo stranu finančně podporuje. Mají zachycovat příspěvky ze státního rozpočtu, příjmy z darů a jiných bezúplatných plnění. Používat pro dary jiné účty je opět zákonem zakázáno. Teoreticky by to tedy mělo být tak, že dar v období kampaně směřuje na darovací účet, z něj ho strana převede na účet volební a utratí dle nejlepšího vědomí a svědomí, a to za veřejného dohledu zajištěného transparentním účtem.
I tento princip umožňuje kličky: například bezúplatná plnění. Pokud kandidujícímu subjektu poskytnete službu (typicky reklamní plochu či mediální podporu, konzultaci apod.) v určité „obvyklé ceně“, musí ji sice příjemce vykázat (jinak by nedávalo smysl hlídat limity, viz dále), ale nemůže ji zachytit na TÚ, když se nejedná o finanční transakci. A tak se o bezúplatných plněních dozvíme až tři dny před volbami, kdy nejpozději strany musejí povinně zveřejnit seznamy dárců/darů na kampaň, a to včetně darů bezúplatných.
Hodí se také připomenout dvě opomínané skutečnosti: naše legislativa nezná institut „dar na kampaň“ a vedle darů a státních příspěvků existuje ještě dost dalších zdrojů financí pro politická uskupení.
Před volbami pochopitelně dárci posílají svým politickým favoritům dary, aby podpořili jejich kampaně. Z hlediska zákona je však na rozhodnutí strany, jak darované peníze použije. Platí také, že strany si na kampaně spoří dlouho dopředu a po nějakém to roce dvou už nemusí být snadné říct, zda ten či onen dar byl nebo nebyl na tu či onu kampaň.
Politická uskupení pak v ČR smějí legálně získávat peníze i ze zisku obchodních společností, jichž jsou společníky, prostřednictvím úvěrů nebo úroků atd., takže ani tyto příjmy se na darovacím účtu neprojeví.
Všechny tyto skutečnosti nás v TI ČR vedou k tomu, že jako kritérium transparentnosti kampaně požadujeme zveřejnění aktualizovaného seznamu dárců v průběhu celé kampaně.
Data z účtů – Kam s nimi?
Přestože se podle vyznění tohoto článku zdá, že monitorování a rozbor výdajů z transparentních účtů je málo vypovídající, věnujeme se jim pečlivě.
„Když pomineme technikálie spojené s jednotlivými bankovními produkty, pak stále ještě zbývá odstranit naprostou nejednotnost ve vedení těchto účtů, v tom, jak jsou transakce na nich popisovány. Slabin v legislativě i praxe v kampani jsme si vědomi, takže se na údaje na volebních účtech díváme realisticky. Tvrdit, že kandidáti v kampaních dělají vše pro to, aby se z transparentních účtů nedalo nic vyčíst, by ale bylo velmi nespravedlivé. Mnohé strany je vedou velmi přehledně a důsledně. Při určitém nadhledu pak účty také prozrazují celkovou dynamiku kampaně a strukturu její finanční stránky,” shrnuje Jana Stehnová, která se analýzou účtů zabývá v TI ČR.
Proto by jako závěrem pro případnou novelizaci volebních zákonů nemělo být zpochybnění funkce těchto on-line nástrojů, ale odstranění přehmatů a inkonzistece v regulacích jednotlivých prvků kampaně na různých místech různých volebních zákonů ČR.
V článku se vůbec nepíše o dalším docela častém příkladu: poskytnutí zboží či služby za cenu nižší, než je cena obvyklá. Pak proběhne výdaj z volebního účtu, ale současně se rozdíl od ceny obvyklé vykazuje jako bezúplatné plnění.
