Česká republika má relativně přísnou regulaci transparentnosti předvolebních klání ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Zákon č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí však neprošel revizí, kterou ostatní volební legislativa prošla v roce 2016, takže se do něj pravidla pro zajištění průhlednosti kampaně nedostala.
Paragraf 30, který se v zákoně jako jediný týká vedení kampaně, má tři odstavce, z nichž první dává starostovi právo poskytnout bezplatně propagační prostor obce kandidujícím subjektům, druhý zakazuje zveřejňovat volební průzkumy v době tří dnů před volbami a třetí zakazuje vést ve dnech voleb agitaci v bezprostředním okolí volební místnosti. Toť vše.
Chybí tedy standardy, které známe z ostatních volebních zákonů, zejména limity pro výdaje v kampani, povinnost vést volební transparentní účty (TÚ), povinnost registrovat se u Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) jako „třetí osoba“ v případě, kdy se kampaň koná bez vědomí propagovaného politického subjektu, apod.
Co všechno v komunální kampani není zřejmé
U komunální kampaně:
- není možné sledovat výdaje kandidujících subjektů (transparentní účty zákon nepožaduje),
- není možné sledovat bezúplatná plnění (poskytnutí reklamní plochy či inzerce zdarma, uspořádání akce ve prospěch kandidáta, poskytnutí prostor nebo bezplatného času v rádiu, lokální televizi apod. – nic z toho není regulováno), což vytváří podhoubí pro klientelismus,
- není snadné rozlišit výstupy a inzerci pro letošní komunální, senátní a prezidentskou kampaň, což umožňuje náklady prezidentské (a teoreticky i senátní) kampaně vykazovat jako náklady neregulované kampaně komunální, tedy vést tzv. kryptokampaně,
- není možné jednoznačně identifikovat zadavatele politické reklamy a bránit kampaním negativním, štvavým a anonymním (uvádění zadavatele a zpracovatele inzerce přímo u reklamních sděleních zákon nepožaduje),
- a není možné narovnávat hendikepy méně majetných stran v kampani kvůli absenci zákonných limitů na útraty.
To vše dohromady činí komunální kampaně náchylné k nepravostem a v podstatě to zamezuje dohledovým aktivitám státních institucí (např. ÚDHPSH) či odborných občanských organizací (např. TI).
Typickým „lákadlem“ k nepravosti v komunální kampani je také právo starosty vyhradit politickým stranám bezplatně veřejnou plochu pro vylepení volebních plakátů a propagaci kandidátů (podle § 30, odst. 1 zákona č. 491). Má přitom být uplatněna zásada rovnosti, avšak její porušování je velmi časté.
Další kontroverzní situace vzniká kolem sdružení nezávislých kandidátů. Je nepochybné, že na komunální úrovni je třeba podporovat občanskou angažovanost, ulehčit adeptům vstup do veřejné funkce a zbavit místní kandidáty administrativy spojené s angažmá na kandidátce stran.
Proto sdružení nezávislých nemusí mít právní subjektivitu, nemusí se jako kandidující subjekt registrovat, a to ani u dohledového ÚDHPSH, nemusí vést účetnictví, odevzdat zprávu a závěrku atd. Na druhou stranu tím pro každé takto ustavené sdružení na jakékoliv úrovni vzniká šance pro vedení naprosto neregulované politické kampaně bez následků. Ze zkušenosti v minulých volbách víme, že tyto šedé zóny ke kvalitě demokratických struktur nepřispívají.
Co mohou kandidující subjekty učinit
Zásady transparentnosti jsou popsány v zákonech o ostatních kampaních (parlamentní, senátní, prezidentské) a kandidující subjekty je tedy mohou snadno uplatnit dobrovolně: zřídit transparentní účty, zveřejnit rozpočty, seznamy finančních podporovatelů, označovat svou inzerci, limitovat výdaje atd. V minulé kampani jich to celá řada udělala.
Poznamenejme, že v roce 2018 vítězné hnutí ANO utratilo za komunální kampaň 140,2 milionu korun a tím například o padesát milionů překročilo limit, který se aplikuje na parlamentní kampaně. Letos v červnu však strany hovoří o značně konzervativnějších částkách.
TI dále doporučuje řadu postupů dobré praxe, které jdou i nad rámec volební legislativy, jako jsou vytvoření zvláštního účtu pro kampaň v Praze, zveřejnění seznamů subdodavatelů a podporujících profilů na sociálních sítích, vyjmenování členů volebního týmu a seznamu mediálních, PR a reklamních agentur.
Více se o našich kritériích a doporučeních dočtete zde.
Výjimečné postavení hlavního města
Volby na Magistrát hlavního města Prahy (MHMP) představují dosti atypickou událost samy o sobě. Strukturou se Praha podobá spíše kraji, neboť jejích 1,3 milionu obyvatel žije v sedmapadesáti městských částech s vlastními samosprávami. Do nich si voliči vybírají své zástupce, a souběžně volí členy do zastupitelstva MHMP; obojí v režimu komunálních voleb nikoliv tedy voleb krajských.
MHMP hospodaří s ročním rozpočtem kolem devadesáti miliard korun, což je více než mají např. ministerstva vnitra, životního prostředí, kultury a místního rozvoje dohromady. Rozhodovací pravomoci, agendy a úkoly na úrovni MHMP také odpovídají úrovni kraje, nikoliv města.
Vzhledem k faktu, že jde o hlavní město ČR a sídlo důležitých institucí, pak také politické dění v Praze daleko přesahuje význam komunální politiky. Stejně tak pražská infrastruktura (školy, nemocnice, městské firmy, komunikace atd.) a kultura má celostátní význam. Tím pádem má celostátní dopad i moc těch, kdo o
dění v Praze rozhodují, takže pro politické subjekty je úspěch ve volbách do MHMP klíčový. Fakt, že takto významná politická událost probíhá bez jakýchkoliv nároků na transparentnost, je alarmující.
Doporučení
Vláda ČR v roce našeho předsednictví v Radě Evropské unie doslova uvádí jako svou prioritu v rámci posílení demokratických institucí také „transparentní financování politických stran, nezávislost masových sdělovacích prostředků a otevřený dialog s občany.“ Bylo by dobré, kdyby letošní předvolební kampaň podnítila politiky k dialogu o donastavení regulativů transparentnosti pro komunální kampaně, jejichž absence je evidentní nedotažeností v rámci volebních zákonů ČR.
Setkali jste se s některou z výše popsaných nepravostí i Vy? Napište nám o tom: poradna@transparency.cz.
